V červnu po maturitě jsme se domluvili na roadtrip. Vyzkoušeli jsme si to v kempech po Česku, a tak padlo rozhodnutí vzít to za hranice. Začátkem srpna jsme vyrazili, jedno auto, tři lidi a 3 200 kilometrů před námi. Cílem nebylo obíhat památky, ale užít si svobodu a projet Balkán po svém. I když občas věci nešly podle plánu, celkově to byla luxusní dovolená a každý den jsme si užili naplno.
Příprava auta a večerní Záhřeb
Plán odjezdu byl 4. srpna. Toyotu čekala dlouhá trasa, takže se musela vyřešit výměna brzd. Z odhadované tříhodinové práce se nakonec staly čtyři dny a ještě v sobotu před odjezdem bylo auto rozebrané, ale nakonec se všechno stihlo složit. Cesta ubíhala rychle. Soundtrack tvořil naprostý mix všeho možného, od popu přes rap až po klasický rock. Když už ale bylo hudby moc, prostě jsme rádio vypnuli a jen si užívali samotnou jízdu.
První zastávka byla tradičně v Břeclavi v Tescu na nákup zásob a dotankování. Poté jsme se vydali dál po české dálnici k hranicm se slovenskem. Přes Slovensko jsme jeli mimo dálnice a první zastávkou pro nás byla vodní nádrž Čunovo. Přes maďarské Szombathely a místní Tesco jsme dojeli do Záhřebu, kde jsme měli sehnané útulné Airbnb. Večer jsme vyrazili do ulic. Město jako takové žilo, ale z pohledu památek a zajímavostí to bylo slabší, prostě fajn večerní atmosféra. Zašli jsme do klidného baru naproti parku, kde si hrály děti a místní cvičili jógu. Dali jsme si drink a pomalu se vraceli na Airbnb.
Kemp Sirena
Druhý den jsme přejeli do kempu Dido ve městě Bibinje u Zadaru. Nebylo to úplně ono, přeplněná pláž a celkově dost lidí. Raději jsme se jen zchladili v moři postavili stan a vyrazili autem do centra Zadaru. Prošli jsme město, také zašli na jídlo do hezké restaurace, což bylo mimochodem naše poslední jídlo z restaurace za celý zbytek výletu. Pak jsme koukli a vylezli na věž v centru starého Zadaru, za vstupné asi 5 euro, a po setmění jsme se šli podívat na svítící podlahu a poslechnout si Mořské orgule. Do kempu jsme se vraceli až pozdě večer.
Další den nás čekalo to nejlepší. Kousek od bosenských hranic jsme náhodou narazili na terasovitý kemp Sirena u malé obce Lokva Rogoznica. Měli pro nás poslední místo přímo u čistého moře. Povídali jsme s partou Italů, dali jsme se do řeči i s jednou Němkou, která nám následující den přinesla snídani, předali jsme si kontakty a po celou naší dovolenou jsme si posílali fotky z dalších zastávek. Večer to tam mělo příjemnou atmosféru, foukal sice silný vítr, ale místní u malé restaurace hráli na kytary a zpívali.
Vodopády Kravica a mostarský chaos
Přesun do Bosny začal přes nepříjemného celníka k vodopádům Kravica, v ty bylo velké očekávání, v kempech hodně lidí říkalo, že odtamtud jedou a všichni byli nadšení, ale u nás byla situace jiná, ukázalo se, že v sezóně jde o přeplněnou komerční past, kde za pouhé položení ručníku chtějí peníze, ale i tak jsme pro osvěžení do příjemně studené vody vlezli a užili si to. Po osvěžení se jelo rovnou do Mostaru, kde kvůli fotbalovém zápasu vládl totální chaos. Naše Airbnb nám na poslední chvíli zrušili, což bylo vlastně dobře, nacházelo se v odlehlém a špinavém sídlišti, takže najít kemp bylo bezpečnější i kvůli autu.
Na mapě jsme našli zhruba 3 kilometry vzdálený kemp Neretva. Cestou jsme potřebovali koupit pití a zastavili u obrovského obchodního centra. Bylo úplně liduprázdné. Uvnitř kmitala jen jedna jediná prodavačka, která zároveň naskladňovala zboží, krájela uzeniny a markovala, takže běhala přes celý obchod. Když jsme se vrátili k autu, za stěračem čekala pokuta za parkování. Rukama a nohama jsme zjistili od okolních lidí co s tím máme dělat, potom co jsme dostali radu jít na poštu se všechno vyřešilo. Kemp byl na kraji města v odlehlé oblasti kde tekla čistá řeka a před námi rostla velká hora, postavili jsme stan, šli na bosenské pivo a užívali si večer v obklopení příjemných lidí a písniček. Další den jsme z kempu vyrazili na slavný most do starého města, ale kvůli davům a nepořádku nás to moc neoslovilo, v celé Bosně je spousta toulavých psů. Mostar jsme hodnotili poměrně negativně, bylo to velmi hezké město ale pouze ta stará část města a příroda kolem. Máme v plánu ho navštívit znovu někdy mimo sezónu pro získání jiného úhlu pohledu.
Černá Hora: Noc v Kotoru a přesun do Podgorici
Hranice do Černé Hory znamenaly tři hodiny stání v kopci, zkrátka balkánská klasika. Dojeli jsme do Kotoru, kde teploměr ukazoval 40 stupňů, ubytovali se a přespali tam. Až po noci v Kotoru jsme se přesunuli do Podgorici. Večer to bylo klidné a hezké město s hezkou brutalistickou architekturou.
Rozhodli jsme se ujet horku do hor přes jedinou dálnici v Černé Hoře a cílem bylo dostat se přes pohoří do údolí do kempu, který byl hned u hranic s Albánií. Po hodinovém stoupání do kopce po úzké rozbité asfaltové silnici jsme se dostali na vrchol ale druhá strana kopce se stala neprůjezdnou z důvodu oprav celé silnice a cesta by byla sjízdná s vyšším autem a protože jsme nechtěli riskovat nějaké defekty, například proraženou olejovou vanu, tak nám nezbývalo než se otočit a jet se podívat na klášter Ostrog postavený ve skále, ten byl hezký. Po tomto zážitku jsme klesali z hor do údolí města Plužine k Plivskému jezeru do kempu Vrbnica, kde jsme shodou okolností narazili na rodinu z Chrudimi. Kemp byl zapadlý, ale levný, klidný a čistý.
Cesta domů a Camping Arena v Budapešti
Závěr cesty už plynul naprosto v klidu. Sarajevo jsme jen projeli a přespali v mnohem hezčí a klidnější Zenici, kde jsme ochutnali čevapi, z malého stánku, abychom zkusili lokální jídlo.
Předposlední den jsme klasicky zakotvili v Budapešti v kempu Camping Arena. Přes Budapešt jezdíme často, pro nás je to jedno z nejhezčí měst ve kterých jsem zatím byli. Čisté, plné památek a drží si skvělou úroveň. Další den už nás čekal jen hladký návrat domů s autem, které nás celých 3 200 kilometrů nenechalo ve štychu. Na Balkáně jsme byli již po několikáté a i tento výlet nás zase bavil a určitě se tam budeme vracet, protože je spoousta míst ještě neprozkoumaných. Někdy určitě chceme navštívit tyto země mimo sezónu, abychom je viděli i z jiné perspektivy.