- Kras, termály a hory: Náš plán na osmidenní roadtrip do rumunského Apuseni
Občas člověk potřebuje prostě vypnout a nechat práci za sebou. Náš letošní únik směřuje do západního Rumunska – konkrétně do pohoří Apuseni a na jeho divokou krasovou plošinu Padiș.
Nechceme hltat tisíce kilometrů, cílem je najít ideální balanc mezi drsnou přírodou a poctivým odpočinkem. Takhle vypadá naše hrubá představa:
- Léčivá voda jako základ logistiky: Cestu tam i zpět nám rozbijí termály v Maďarsku a Rumunsku. Je to osvědčená taktika – horká voda perfektně zregeneruje klouby po dlouhém řízení i po horských výšlapech.
- Šotolina a propasti: V horách vyměníme asfalt za jízdu mimo zpevněné cesty. Apuseni slibuje drsnější terén, prales Ztraceného světa, jeskyni s celoročním ledovcem a strmé vápencové útesy.
- Káva na vařiči: Žádný spěch. Přes den budeme chodit a fotit krajinu, večer u auta jednoduše roztáhneme skládací plynový vařič, ohřejeme polévku a uvaříme kafe.
Tohle je ovšem jen vymyšlený plán na papíře. V horách se může stát cokoliv, nic není dogma a uvidíme, co nám cesta nakonec reálně přinese.
Chcete vědět, jak to celé dopadne? Zůstaňte na příjmu! Přímo z cesty sem budu každý den přidávat deník z toho, co jsme zrovna zažili, kam jsme dojeli a co nového objevili. Sledujte náš blog a buďte u toho s námi. Vyrážíme už tento víkend!
Den 1: Start s mírným zpožděním, úřadování u Tesca a cesta k maďarskému Pamukkale
Znáte to. Plánovaný odjezd je jedna věc, ale realita před odjezdem druhá. Ráno jsme se nakonec vykopali o něco později, protože bylo potřeba ještě narychlo směnit nějaké peníze a doladit pár drobných technických šotků na autě.
Jakmile jsme ale konečně práskli do koní, cesta už odsýpala v pohodě. Navigace se nezbláznila a vedla nás přesně tam, kam měla. Dali jsme jen pár nutných zastávek na protažení kostí, doplnění zásob a hlavně nafty.
V Břeclavi u Tesca jsme sjednali pojištění a koupili dálniční známku.
Když jsme přejeli hranice, za oknem ubíhala krajina, která dostala po letošním horkém létě pořádně zabrat. Všechno kolem bylo vyprahlé, tráva vysušená na troud a keře lemující silnice to horko prostě vzdaly.
Dnešní noc jsme zakotvili v Maďarsku, ve vesnici Egerszalók. Večeře byla z našich vlastních železných zásob.
Zítra ráno do sebe hodíme pořádnou snídani a jdeme omrknout místní chloubu. Egerszalók je totiž proslulý svými termálními prameny, ale hlavně tím, co ta voda dělá na povrchu. Vyvěrá z hloubky přes 400 metrů, a jak stéká po úbočí kopce, sráží se z ní sůl a minerály. Za ty roky tam vytvořila obrovské bílé vápencové kaskády, takzvaný solný kopec. Vypadá to v podstatě jako turecké Pamukkale.
Až se trochu povaříme v termálech, nahodíme motor a nabíráme směr Rumunsko – další zastávka Oradea.
Den 2: Maďarská puszta, rumunský tankodrom a hotel duchů
Noc v Egerszalóku proběhla naprosto v pohodě. Bydleli jsme v apartmánu Kék Laguna – čisté, hezké, žádný problém. Budíček byl už v šest ráno, protože ten solný kopec za ranního světla si vyloženě říkal o to, abych tam vyrazil udělat pár dobrých fotek. Po focení následovala parádní a vydatná snídaně, která nás nakopla tak, že jsme plánované dopolední koupání rovnou zrušili. Nechtělo se nám lenošit, těšili jsme se na další cestu a vyrazili jsme dál.
Navigace tvrdila, že do rumunské Oradey je to asi 190 kilometrů a zhruba dvě hodiny jízdy. My jsme se ale rozhodli vyhnout dálnici a vzít to přes národní park Hortobágy. Je to největší chráněná step ve střední Evropě, taková tradiční maďarská puszta, kde se pasou polodivocí koně a šedý skot. Cesta se kroutila malebnými vesničkami a projížděli jsme i kolem slavného Devítidírkového mostu, který je ikonou celého parku a vůbec nejdelším kamenným mostem v zemi. Tahle zajížďka rozhodně stála za to.
V Debrecínu proběhla klasická provozní zastávka: natankovat naftu, v Lidlu doplnit železné zásoby a za pochodu přes Booking vyřešit ubytování na dnešní noc.
Silnice k rumunským hranicím příjemně ubíhala, když tu jsme si vzpomněli na rumunskou dálniční známku. Oficiální web nabízel platnost až od zítřka a ty ostatní odkazy patřily jen překupníkům, co to zbytečně šulí za víc peněz. Plán zněl tedy jasně – koupíme ji na první benzínce. Jenže najednou tu byly hranice, hned za nimi se udělal nějaký nepřehledný pruh s kamiony, a než jsme se rozkoukali, ceduli s prodejem známky jsme minuli. Pokračovali jsme tedy chvíli po dálnici a na prvním sjezdu sjeli s tím, že najdeme pumpu. Navigace nás k jedné dovedla, ta ale byla bohužel jen samoobslužná. Po dalším hledání na netu jsme to nakonec stejně museli vyřešit online.
Co nás ale cestou opravdu pobavilo, byl stav některých rumunských okresek. Projížděli jsme jednou vesnicí, kde silnice připomínala brutální tankodrom – doslova díra vedle díry. A pak najednou, z ničeho nic, krásný nový kus hladkého asfaltu. A na něm retardér. Jako by ty předchozí krátery na zpomalení nestačily. Zase se potvrdilo staré známé pravidlo, že na roadtripu vždycky něco žere čas. Ze dvou hodin čisté jízdy byl nakonec zase celý den.
Když jsme dorazili na booknutý hotel, vypadalo to zajímavě. Velký, hezký dům, na Bookingu velice dobré hodnocení. Jenže... ze zhruba stovky pokojů byly plné snad jen tři. Prostě dům duchů. Všude tma a ticho. Recepční byl dost nekomunikativní a voda z kohoutku tekla tak nějak zvláštně smradlavá. Pokoj samotný byl ale čistý a naprosto v pohodě. Nenechali jsme se rozhodit, vytáhli jsme přímo na pokoji kempingový vařič, udělali si vlastní večeři a vyrazili raději ven.
Šli jsme rovnou do termálů Apollo v nedalekém letovisku Băile Felix. Tyhle lázně mají obrovskou tradici, patří k nejstarším v oblasti a jejich léčivá voda je bohatá na spoustu minerálů. Výhoda je, že prameny mají celoročně teplotu vysoko nad 30 stupňů, takže se tam dá perfektně zrelaxovat po celodenním sezení v autě.
Následovala už jen večerní procházka městem a teď už máme zasloužený odpočinek.
Den 3: Snídaně na Titaniku, Pam Rabbit na recepci a secesní Oradea
Noc proběhla kupodivu úplně v klidu. Postel byla pohodlná a ráno jsme dokonce zjistili, že jsme si zapomněli zamknout pokoj. Naštěstí se nic nestalo. Náš hotel si totiž dál neochvějně držel atmosféru domu duchů – po celém baráku naprosté ticho, nikde ani noha. Když jsem se šel podívat dolů, recepce samozřejmě zela prázdnotou.
V ceně jsme ale měli snídani, tak jsem se odvážil vzít za kliku obrovských prosklených dveří. Otevřel se nám pohled do obrovské haly plné vzorně prostřených stolů. Celé to působilo neuvěřitelně bohatě, asi jako hlavní jídelna na Titaniku. S tím rozdílem, že tady snídal jen jeden jediný pár. Sedli jsme si k volnému stolu a po chvíli zničehonic přiběhl usměvavý mladík v teplákovce. Naservíroval nám talíře – sýr, salám, vajíčko, zelenina, chleba. Popravdě, všechno bylo přesně tak, jak má být, ale k celému tomu prázdnému bizarnímu místu jsme pořád neměli úplnou důvěru. Když jsme ale u jídla zvážili všechna pro a proti a připomněli si tu velice příjemnou cenu za noc, rozhodli jsme se, že zůstaneme. Dnešek bude prostě odpočinkový den ve městě a v lázních.
Po snídani jsme šli prodloužit pobyt. Včerejšího recepčního, který připomínal mladého Bena Stillera z filmu Fotr je lotr, vystřídala nová obsluha. Seděla tam slečna s vizáží zpěvačky Pam Rabbit, na rameni se jí krčil malý psík v oblečku. Přes svoje obří nalepené řasy k nám zvedla oči až ve chvíli, kdy už jsme u pultu stáli opravdu hodně dlouho. Ale klaplo to.
Následoval přesun do Oradey. Kdo čeká šedivý Balkán, je vedle. Centrum města je skvěle opravené a plné nádherné secesní architektury. Prošli jsme se po hlavním náměstí a prohlédli si Palác Černého orla s obrovskou prosklenou pasáží, která vypadá trochu jako v Miláně.
Na oběd jsme zapadli do místní restaurace a byla to trefa. Rozlouskli jsme i ten místní "baby" guláš – s největší pravděpodobností to byl tradiční sedmihradský babgulyás, poctivý fazolový základ, který byl prostě skvělý. K tomu krémová česnečka a výborná pizza.
Odpoledne už patřilo jen termálům a zaslouženému lenošení, na které jsme se domluvili u ranního Titaniku. Večer proběhla jen lehká procházka a teď už nabíráme síly. Zítra totiž jedeme dál. Kam to bude? To ještě vůbec netušíme, to ukáže až zítřek.
Den 4: Útěk z Titaniku, bloudění v horách za noclehem a postapokalyptická Petrila
Ráno se neslo v už dobře známém duchu. Z obrovské, prázdné jídelny našeho "Titaniku" se na nás s úsměvem culil včerejší recepční Ben Stiller i obětavý mladík v teplákovce. Snídani, byť byla v ceně, jsme ale tentokrát s díky odmítli. Dneska nás čekal přesun a chtěli jsme být co nejdřív na cestě.
Zadali jsme do navigace směr Hunedoara. Z Oradey je to něco přes 200 kilometrů, což znamenalo necelé tři hodinky cesty převážně směrem na jih. Silnice se vlnila rumunským venkovem, ubíhala celkem bez problémů a hlad jsme vyřešili operativní zastávkou u jednoho z místních obchůdků, kde jsme si spíchli rychlou cestovatelskou snídani. První větší pauza byla v plánu u pevnosti Deva (Cetatea Deva), která se majestátně tyčí na kopci nad stejnojmenným městem. Těšili jsme se na výhledy, ale narazili jsme na klasickou cestovatelskou realitu – lanovka nahoru zrovna nejezdila. Zajištěný sice byl nějaký náhradní autobus, ale upřímně, nechtělo se nám na něj čekat a ztrácet čas, takže jsme pevnost oželeli a vyrazili o kousek dál.
Kolem druhé hodiny odpolední jsme dorazili k cíli. Korvínův hrad v Hunedoaře je jedním slovem obrovský a nádherný. Je to přesně ta majestátní gotika, kterou znáte z fotek. Co vám už ale prospekty neukážou, je bezprostřední okolí. Hrad totiž leží v těsném sousedství obřích starých oceláren a průmyslové zóny. Je to docela bizarní kontrast. Brzy jsme zhodnotili, že čekat tu do zítřka na dobré ranní světlo na focení by kvůli tomu průmyslovému pozadí stejně asi nemělo moc smysl. Původně jsme tu sice chtěli zakotvit a přespat, ale pravidlo Nablind zní jasně: žádný stres z plánu. Hlavní cíl pro další dny byl jasný – legendární horská silnice Transfăgărășan. Rozhodli jsme se tedy, že v Hunedoaře čas ztrácet nebudeme a popojedeme blíž k horám.
Nakonec jsme na mapě našli místo, kterému se říká Boží dlaň – rumunsky Palma lui Dumnezeu (oficiálně je to úžasné údolí Fundătura Ponorului). Bylo to zhruba hodinu jízdy s tím, že z vesničky Federi se jde ještě asi hodinku pěšky. Plán zněl ideálně, takže jsme naťukali Federi do navigace a vyrazili.
Příjezd do vesnice byl ještě v klidu, ale pak jsme zahnuli někam nahoru a z asfaltu se rázem stal jen štěrk. Cestička se brutálně zúžila a začala tak prudce stoupat, že zastavit nebo se nedejbože otočit vůbec nepřipadalo v úvahu. Cesta byla jen vpřed. Míjeli jsme babičky sedící na zápraží, které se nám upřímně smály, kličkovali mezi pobíhajícími psy, projeli autem brodem, až jsme nakonec dojeli na úplný konec cesty – rovnou před zavřená vrata nějakého domu. Naštěstí se na dvoře objevila neskutečně hodná paní. Otevřela nám vrata a nechala nás na svém dvorku to auto s úlevou otočit. Rovnou jsme se jí zeptali na nějaké spaní a ona nám dala tip na nějaký „tiny house“ o kousek níž. Tak jsme to opatrně sjeli zpátky dolů, ale tam nás čekala studená sprcha – pronajímali to sice rádi, ale minimálně na dvě noci, což do našeho roadtripového tempa nezapadalo.
Do hry tak vstoupila umělá inteligence. Telefon nám totiž poradil, že i když tady žádné oficiální ubytování přes rezervační portály neexistuje, žijí tu nesmírně dobří lidé. Jsou na zbloudilé turisty zvyklí, a když se člověk nebojí zeptat, rádi mu pronajmou volnou světničku a ještě ho u toho královsky pohostí. Bylo rozhodnuto, jdeme zkusit štěstí po staru.
Vyrazili jsme na opačný konec vesnice. Cesta byla ještě o poznání horší a stoupání tak strmé, že se auto muselo vyloženě drápat nahoru. Po stranách se objevovaly odbočky na podivné „garáže“ – v podstatě jen nosná konstrukce, jedna boční stěna a plechová vrata, ke všemu poctivě zamčená. Když jsme se konečně vyhrabali až na samý vrchol, vyrazil jsem pěšky za zatáčku. Podle mapy tam mělo být pár domů.
Zabouchal jsem na první vrata a vyšla stařenka, která vypadala, jako by zrovna vypadla z rumunské pohádky. Nejdřív si mě dost podezíravě měřila. Vytáhl jsem tedy svůj trumf – poctivě naučené rumunské slovo pro nocleh: „Cazare!“ Zjevně mi ale chyběl ten správný akcent. Jen tam stála, mlčky poslouchala, sledovala, jak máchám rukama, a zjevně si myslela svoje. Pak se do toho opřela ona. Spustila a drmolila takovou rychlostí, že jsem rezignovaně vytáhl telefon a zapnul překladač. Jenže jakmile jsem na ni ten svítící obdélník namířil, okamžitě zmlkla. Po asi třech marných pokusech zachytit z jejího drmolení aspoň slovo mě uzemnila mezinárodním výrazem, kterému jsem rozuměl naprosto přesně: „Signal.“ Tím interakce skončila.
Vtom byl z dálky slyšet hluboký zvuk motoru. Z mraku prachu se vyřítilo obouchané terénní auto domorodců a zastavilo kousek od nás. S nadějí v hlase na týpka za volantem zkusím znovu: „Cazare?!“ Moc mile se ale netvářil. Spíš tak nějak zavrčel, hodil tam kvalt a zmizel. Nezbylo nám než to celé zase opatrně sjet zpátky dolů. V údolí jsme narazili na pole, kde nějaká žena oháněla mačetou. Odsekávala dlouhé kukuřičné stonky i s klasy a precizně je o sebe opírala do klasických vysokých homolí, aby proschly větrem. Byla to krásná ukázka tvrdé ruční práce, ale my už byli z komunikačních nezdarů vyléčení. S naším požadavkem jsme na ni už raději vůbec nevolali. Ty dobré lidi z internetu jsme prostě nenašli.
Začínalo se pomalu smrákat a my museli akutně vyřešit, kde složíme hlavu. Sedli jsme do auta nad mapu. Koukáme na ty klikatice a najednou na nás z displeje zasvítí název: Transalpina?! Vůbec jsem s ní v plánech nepočítal, žil jsem v domnění, že je jinde. Takže my vlastně pojedeme na Transfăgărășan přes ještě vyšší a divočejší Transalpinu? Tohle zjištění zafungovalo jako živá voda a hned nám bylo líp.
Na trase k Transalpině leží větší město Petroșani a těsně před ním menší Petrila. Přímo v Petrile na nás na Bookingu vyskočil byt s hodnocením 9.1 a spoustou báječných recenzí. Nebyl čas pátrat – brnk, zaplaceno, jedem.
Jenže pak jsme do Petrily reálně dojeli. Kdysi to bylo pulzující centrum rumunského uhelného průmyslu, dnes je to spíš pomník úpadku. Místo do turistického letoviska jsme vjeli do postapokalyptických kulis. Kolem nás se tyčily obrovské, oprýskané betonové paneláky. V oknech chyběla skla a nahrazovaly je igelity nebo prkna. Všude ležela špína. Před domy posedávaly na obrubnících hloučky místních, a jakmile jsme tam s cizí značkou vjeli a zpomalili, veškerý hovor utichl. Desítky očí si nás podezíravě prohlížely. Kontrast mezi luxusní známkou 9.1 na netu a realitou ulice byl dokonalý.
Tady by dobrovolně nespal snad nikdo normální. Zkusili jsme vyřešit storno a vrácení peněz, ale pronajímatel byl zjevně drsný jako celá tahle lokalita a rovnou nás odpálkoval. Mávli jsme nad tím rukou, nenechali si zkazit náladu a prostě popojeli o pořádný kus dál. Štěstí se na nás nakonec usmálo a objevili jsme ubytování v jednom hezkém soukromém domě. Přivítali nás vstřícní lidé, všude byl klid a po celém tom bláznivém dni, který začal u Titaniku a skončil útěkem z hornického ghetta, se tam spalo naprosto krásně. Ideální restart před zítřejší Transalpinou
Den 5: Králova cesta do mraků, žluté trubky a samostatné krávy
Ráno jsme z penzionu vyrazili opravdu časně. Budíček proběhl ještě za tmy, protože legendární Transalpina si žádá respekt a hlavně dostatek času. Věděli jsme, že nás čeká dlouhý den, a nechtěli jsme se nikde nahánět.
Nejdřív jsme se ale museli kousek vrátit do Petroșani nabrat naftu do plna, protože s prázdnou nádrží se do dvoutisícových výšek prostě nepouštíš. Cestou jsme narazili na místní pekárnu, která měla otevřeno už takhle brzy ráno, a ta vůně nás okamžitě vtáhla dovnitř. Rumunské pekárny jsou kapitola sama pro sebe a spolehlivý lowcost start dne. Pulty se tam hned od úsvitu prohýbají pod obrovskými plechy čerstvého pečiva. Vzali jsme dvě velká kafe na probrání. Já jsem sáhl po obrovském kokosovém pletenci a Šárka si vybrala neskutečně nadýchanou plněnou bulku. S pořádnou dávkou cukru v krvi a plnou nádrží jsme konečně nahodili motor a vyrazili vstříc horám.
Cesta z města vedla nejdřív zaříznutým údolím podél koryta řeky. Podle přístupů a ohnišť na březích bylo jasné, že se sem místní běžně chodí koupat a kempovat. Jenže to letošní brutální sucho si vybralo svou daň i tady, takže z divoké řeky zbyl jen malý, líně se táhnoucí potůček. Údolím jsme se klikatili dobrých dvacet kilometrů a hned na úvod přišla ukázka toho, že nesmíte věřit všemu na internetu. V mapách byla tahle trasa osázená varovnými vykřičníky, hlásila rozkopaný štěrk a zdržení. Realita? Dělníci už dávno sbalili kufry a my si to štrádovali po krásném, hladkém novém asfaltu.
V údolí nás mezitím přivítala jinovatka a teplota spadla těsně nad nulu. Nad vrcholky hor už sice zářilo slunce, ale dole vládlo lezavé šero. Pak jsme dojeli na klíčové rozcestí v osadě Obârșia Lotrului. Tady jsme stáli před rozhodnutím, kterým směrem se vydat, protože podle mapy vedla Transalpina na obě strany. Doleva na sever by nás to stáhlo k městu Sebeș a dál na Sibiu, doprava na jih se silnice šplhala nahoru do průsmyku. Navigace nás tvrdošíjně tlačila doleva. V tu chvíli ale zafungoval neomylný ženský instinkt. Šárka zavelela, že se jede doprava. A bylo to to nejlepší rozhodnutí dne. Vydali jsme se k tomu nejúchvatnějšímu úseku přes průsmyk Pasul Urdele.
Silnice před námi vypadala jako čerstvě namalovaná. Tmavě šedý, skoro až černý asfalt ostře kontrastoval se zářivě žlutými pruhy. Kolem nás se tyčily husté smrkové lesy a tichem se rozléhalo jen hučení divoké kamenité řeky. Vzduch byl studený, ostrý a voněl horami. Tady už skončila legrace, údolí se zavřelo a začaly ty pravé utažené serpentiny a strmé stoupání. Za jednou z vraceček se před námi najednou vyloupl výjev jak z minulého století. Dřevěná ohrada, ve které se tlačilo stádo ovcí a krav, a u jedné z nich seděla paní a v klidu ručně dojila. Přibrzdili jsme. V tu ránu se k autu seběhla smečka psů a od ohrady na nás mával bača, zřejmě se nám snažil rovnou od cesty prodat kus pravé domácí brynzy. Pozdravili jsme ho, zařadili jedničku a pokračovali dál do mraků.
Slunce už se mezitím vyhouplo přes kopce a házelo to typické ranní zlaté světlo. Za každou serpentinou se otevíral úplně jiný výhled. Podél silnice je rozesetá spousta odpočívadel, a protože jsme si přivstali, měli jsme je prakticky jen pro sebe. Během jedné zastávky na focení nás s rachotem minula stará oprýskaná dodávka a z korby na nás místo materiálu úplně klidně koukaly dvě živé krávy. Jak jsme stoupali výš, začala se podél cesty objevovat osamělá auta a offroady se stany na střeše. Lidé, kteří tam na divoko přečkali noc, zrovna balili kempingovou výbavu. V ranním chladu bylo vidět, jak se jim kouří z hrnků s horkým kafem. Slunce už se ale do toho začínalo opírat a příjemně hřálo.
Když jsme se vyškrábali na samotný vrchol, otevřela se před námi neskutečná panoramata. Zaparkovali jsme hned vedle skupinky motorkářů, kteří zrovna balili stany. Byli to samozřejmě Češi a hlásili, že v noci byla sice pekelná kosa, ale ranní svítání stálo za to. Horskou scenérii dokonale dokreslovala obrovská stáda ovcí. Vyrazili jsme se projít po hřebeni a hned se k nám přidala místní psí ochranka. Byla to pestrá smečka. Někteří psi byli obrovští, s proporcemi anatolského kangala, a na krku měli drsné obojky s masivními kovovými ostny – jasný důkaz, že tady musí stádo bránit před vlky nebo medvědy. Další vypadali spíš jako husky a zbytek tvořily klasické horské směsky. Byli ale naprosto přátelští a štrádovali si to s námi jako staří známí.
Když se člověk dívá na pastevce, co tu fungují, uvědomí si, že tady se žije úplně stejně jako před sto lety. Bydlí v jednoduchých dřevěných salaších (stână), odříznutí od světa, bez signálu. Každý den ručně dojí ovce a vyrábějí sýry jako telemea, urdă nebo brynza. Tvrdý život na pospas počasí, ale s neskutečným klidem. Když jsme stáli v průsmyku Pasul Urdele, došlo nám, že Transalpina (DN67C) je s výškou 2 145 m n. m. vůbec nejvýše položená asfaltka v Rumunsku. Původně to byla jen Ďáblova stezka pro pastevce, než ji král Karel II. nechal ve 30. letech zpevnit (odtud „Králova cesta“). Hladký asfalt tu leží vlastně teprve něco málo přes deset let.
Nahoře jsme nakonec strávili docela dost času. Projeli jsme si hřebeny, vraceli se zpátky a cestou nás pobavilo stádo volně se pasoucích oslů, kteří si z aut nedělali žádnou hlavu a v klidu okupovali silnici. Pak jsme minuli naši ranní křižovatku a pokračovali dolů na Sibiu.
Tam jsme se rozhodli nejet po dálnici, ale strhnout to do kopců přes vesničky. Bylo to dobře. Vesnice měly obrovské kouzlo a na každém druhém domě se pilně pracovalo. Z jedné opravy se vyklubala i hodně zajímavá objížďka, která nás vyhnala na pořádnou štěrkovou cestu. Co vás tu ale praští do očí, jsou zářivě žluté trubky. Lemují ploty, kopírují zdi, a když je potřeba překonat vjezd, udělají nad ním obří slavobránu. Je to rozvod zemního plynu. Rozkopávat cizí pozemky a tvrdé horské podloží by bylo drahé a složité, takže to vyřešili nejjednodušší cestou – potrubí prostě natáhli vzduchem. Žlutá barva je bezpečnostní standard, aby to někdo nesmetl autem. Vypadá to sice jako potrubní pošta, ale účel to plní.
K večeru jsme dorazili do Sibiu. Ideální místo na večeři. Já vsadil na místní klasiku a dal si legendární mici (grilované šišky z kořeněného mletého masa) s opečenými bramborami a hořčicí. Šárka zvolila lehčí cestu s rumunskými sýry.
Po jídle přišel čas na nocleh. Na mapě jsme našli ubytování ve vesnici Cârțișoara, strategicky přímo na úpatí Transfăgărășanu. Jenže po včerejším postapokalyptickém extempore jsme už na rezervace naslepo neměli odvahu. Nejdřív jsme to jeli okouknout. Do vesnice jsme přijížděli už za soumraku a přivítala nás scéna jako z filmu. Po silnici si to v klidu mašírovaly krávy, občas samy, občas ve vícero, a bez jakéhokoliv lidského doprovodu zahýbaly rovnou do otevřených vrat domů. Ráno je tu totiž pasák odvede na pastviny a večer je stáhne jen k prvním domům. Každá kráva pak přesně ví, kde bydlí a kde má nachystané žrádlo.
Naše vyhlédnuté ubytování se nakonec ukázalo jako trefa do černého. Krásně opravený statek, na dvoře klid a neuvěřitelně příjemná paní domácí. Zaplatili jsme si pokoj a po tomhle dlouhém dni naprosto mrtví, ale spokojení, padli do postele. Zítra nás totiž čeká zlatý hřeb – Transfăgărășan
Den 6: Zatáčky Transfăgărășanu a cesta do Maďarska
Noc na statku utekla rychle a my vstávali zase brzy. V šikovné kuchyňce pro hosty jsme si udělali jen rychlé kafe s sebou a vyrazili ještě za svítání. Příjezd k horám vypadal podobně jako včera na Transalpině, ale povrch prozrazoval, že tenhle asfalt už něco pamatuje. Byl zjevně starší, místy záplatovaný a čáry na krajnicích nesvítily žlutou novotou, ale byly klasicky bílé.
Projeli jsme údolím a začalo stoupání. Minuli jsme pár prvních stánků, spodní stanici lanovky a krajina se začala radikálně měnit. Zatímco Transalpina se nesla v duchu mírnějších travnatých hřebenů, tady to zhrublo. Kolem nás se tyčily ostré drsné skály porostlé jen mechem a všudypřítomné cedule u silnice nás jasně varovaly. Zákaz krmení medvědů.
Silnice se zařezávala do kopce v prudkých serpentinách. Přímo středem toho divokého údolí se nahoru táhla lanovka a její mohutné ocelové sloupy vypadaly v té výšce skoro až nepatřičně. Lanovka tu ale není jen jako letní atrakce. Funguje celoročně jako jediná spojnice s vrcholem, protože samotný Transfăgărășan je od podzimu do léta kvůli sněhu a lavinám kompletně zavřený.
Kolem nás se do výšky tyčily obrovské štíty hor. Jak jsme stoupali, slunce se zrovna vyhouplo zpoza obzoru a jeho ranní paprsky začaly postupně nasvěcovat ty nejvyšší špičky okolních skal. Byla to krásná podívaná. Občas jsme museli zastavit na odpočívadle, jít udělat pár fotek a na kraji srázu pocítit tu závrať z hloubky pod námi. Čím víc jsme se blížili k vrcholu, tím víc přibývalo zaparkovaných aut se spáči, kteří tu nocovali na divoko.
Nahoře u jezera jsme minuli další ranní stánky a zamířili rovnou do tunelu Capra Bâlea. S délkou necelých devět set metrů je to nejdelší silniční tunel v Rumunsku a proráží hlavní hřeben pohoří. Vznikl v sedmdesátých letech na příkaz diktátora Ceaușesca jako strategická vojenská cesta. Tunel je temný, sychravý, nemá umělé osvětlení ani větrání a na obou koncích ho stráží masivní železná vrata.
Za tunelem na nás čekalo odpočívadlo, ze kterého se otevírá krásný výhled hluboko do jižního údolí. Tady to vypadalo úplně jinak. Žádné holé skály, ale lesy a kopce porostlé trávou, které ranní slunce začalo malovat do pestrých barev. Z vyhlídky je navíc vidět dolů do údolí, kde v jedné ze serpentin sedí starý opuštěný kamenný dům. Jsou to zbytky bývalých ubytoven pro dělníky, kteří silnici v drsných podmínkách stavěli. Udělal jsem pár fotek a pak jsme auto otočili a projeli temnou rourou zase zpátky na severní stranu.
Venku byla touhle dobou pořádná kosa. Vylovili jsme z auta zimní bundy, narazili čepice a vyrazili k jezeru Bâlea. Ledovcové jezero leží ve výšce přes dva tisíce metrů a je sevřené skalními štíty. V zimě tu z jeho ledu staví hotel i s kostelíkem. Výhoda brzkého vstávání byla jasná. U jezera jsme byli skoro sami, mohli jsme si břehy v klidu projít, užívat si ticho a nerušeně fotit. Kousek od jezera se nachází vyhlídka, odkud se fotí to nejznámější panorama zakroucené silnice. Při focení nám sice pořádně mrzly prsty, ale ta paráda za to stála.
Pak jsme se vrátili do auta a definitivně vyrazili na jižní stranu. Slunce už popolezlo výš a nasvítilo krajinu v jiných barvách. Měli jsme štěstí na počasí, nebe bylo modré a honily se po něm hezké mraky. Dolů se jelo dobře a krajina už byla příjemně prohřátá. Cestou jsme minuli kamenný památník zvaný Brána ženistů, který připomíná dělníky a vojáky, co silnici vysekali do skály.
Vjeli jsme hlouběji do údolí, kde už byla jen silnice, zatáčky a lesy. Náš hlavní cíl na jižní straně byl jasný, chtěli jsme vidět medvěda. Jeli jsme dobrých padesát kilometrů až k přehradě Vidraru, což je obrovské betonové vodní dílo, ale na medvědy jsme štěstí neměli. Na odpočívadlech se sice povalovaly jejich bobky, ale po zvířatech ani památky. Co se dalo dělat, zkusíme to příště. Silnice vede od přehrady dolů ještě hodně daleko a sjet ji celou by znamenalo dostat se úplně mimo naše plány. Hodili jsme otočku a vyrazili zpátky nahoru.
Cestou zpět jsme se kochali pohledy vzhůru. Na jednom z odpočívadel jsme z kufru vytáhli kempingové stoličky a dali si kávu a svačinu. Najednou u nás zastavilo auto, vystoupil pán, vyklubal se z něj Slovák a hned spustil: „Prepáčte, videl som vás dole, nenarazili ste tam náhodou na medvede? Tak hrozne som chcel nejakého vidieť, bol to hlavný cieľ mojej cesty, ale nemal som vôbec šťastie. Kamarát tu bol vlani o takomto čase a videl ich. No nič, čo už, musím to skúsiť nabudúce.“ Alespoň jsme věděli, že v tom zklamání z chybějících chlupáčů nejsme sami. Oproti Transalpině jsou pak tady u silnice k vidění masivní betonové stavby. Nejsou to klasické mosty, ale spíš napůl zakryté tunely s mohutnými sloupy do údolí. Jsou to ochranné lavinové galerie. Vyjeli jsme zase nahoru, projeli tunelem a cestou dolů z hor ještě na jednom místě zastavili. Naposledy jsme se podívali na zakroucenou silnici pod námi a pak už definitivně zamířili dolů z kopců.
Dole v údolí panovalo pořádné horko a nám se nechtělo nikde zbytečně jezdit. Čas se začal krátit, a tak padlo rozhodnutí o návratu. Zvolili jsme směr na maďarský Szeged a cesta po dálnici od Sibiu nám ubíhala docela pěkně, zdržela nás jen jedna malá objížďka. Během cesty jsme měli čas obě horské legendy trochu zhodnotit. Transfăgărășan je obdivuhodný stavební zázrak a ta klikatá cesta je krásná, ale člověk má pocit, že prostě jenom jede po silnici. Zato Transalpina je úplně jiný svět. Je daleko rozlehlejší, divočejší a má ten správný syrový styl. Žijí tam pastevci, pobíhají zvířata a to všudypřítomné cinkání zvonečků na krku ovcí dalo horám tu pravou rumunskou atmosféru. Takže u nás je to jasné, Transalpina vede na plné čáře.
Před koncem Rumunska jsme sjeli z hlavní trasy do města Arad s tím, že si projdeme centrum. Koupili jsme nějaké občerstvení, ale přijeli jsme tam večer a centrum byla jedna velká kolona. Všude plno lidí a zmatky. Na to vůbec nebyla nálada, takže jsme se rychle vrátili na dálnici a jeli dál.
V Maďarsku nás přivítal menší deštík, který nám alespoň trochu smyl prach z cest. Během jízdy jsme si rovnou naplánovali na další den maďarské termály. Padlo nám do oka místo pod Budapeští jménem Agárd. Tyhle termální lázně leží u jezera Velence a perfektně nám zapadaly do směru cesty. Ještě jsme v nich nebyli, ale lákaly nás svou léčivou vodou a větším klidem oproti velkým maďarským komplexům. Ideální volba na zítřejší relax po těch stovkách odřízených kilometrů.
Den 7: Nocleh v autě, maďarské roviny a zasloužený relax v Agárdu
Noc jsme nakonec strávili v autě. Kolem půlnoci jsme zastavili na příhodném místě kousek za maďarskou obcí Solt a nutno říct, že jsme se vyspali překvapivě dobře. Ráno jsme zajeli k místnímu Penny marketu, přímo na parkovišti si uvařili ranní kávu a uvnitř koupili čerstvou sladkou snídani. K našemu hlavnímu cíli v podobě termálů Agárd už nám zbývalo jen asi osmdesát kilometrů pohodové jízdy.
Během cesty jsme překročili Dunaj a projížděli tou typickou rovinatou a sluncem proschlou zářijovou krajinou. Venku bylo krásně teplo a cesta rychle utíkala. Do ubytování v Agárdu nás pustili už v pravé poledne, což bylo naprosto ideální, zvlášť když leželo hned vedle areálu lázní.
Celé odpoledne jsme tak nedělali nic jiného, než že jsme se povalovali v horkých bazénech a nabírali minerály. Zdejší termální lázně čerpají vodu z hloubky přes tisíc metrů. I když je plná sodíku, vápníku a hořčíku a mírně voní po síře, je krásně čistá a průzračná, žádné typické tmavé zabarvení se tu nekoná. Výborně funguje na unavené svaly a klouby, takže po těch stovkách kilometrů za volantem a spaní v autě to byl opravdový balzám. Přímo v areálu jsme si zašli i na dobré jídlo a prostě jen odpočívali a dobíjeli baterky.
Večer jsme se vrátili na pokoj a po chvíli vyrazili na procházku do města a podívat se ke břehům jezera Velence. Tohle jezero je se svými zhruba šestadvaceti kilometry čtverečními třetí největší v celém Maďarsku. Značnou část jeho plochy tvoří husté rákosí a na jeho západním konci se rozkládá vyhlášená ptačí rezervace, kde hnízdí obrovské množství vodních ptáků a volavek. Nás tu ale čekal docela smutný pohled. Bylo jasně vidět, jak velkým způsobem tu ubylo vody. Břehy ustoupily o pořádný kus dozadu a veškeré dřívější vodní atrakce, mola i schůdky do vody ležely úplně na suchu. Zářijové slunce a celkové sucho si tu zjevně vybraly svou daň, takže jezero teď vypadá spíš jako po mírném odlivu.
Procházka to byla ale i tak příjemná. Když jsme se pak vrátili na pokoj, hodnotili jsme minulé dny a prohrabávali se těmi stovkami fotek, co jsme nacvakali. Z Rumunska nám v myšlenkách uvízla ještě jedna věc, která na fotkách vyloženě bila do očí. Byly to ty domy, co se naprosto vymykaly všemu kolem. Vypadaly jako malé hrady a jejich majitelé se na nich evidentně předháněli v přepychu. Měly spousty věžiček, obehnané byly vysokými kovanými ploty, u kterých svítily honosné lucerny. Nejvíc ale zářily střechy. Okapy a hřebeny byly plné klempířských parádiček, vyřezávaných ozdob a lesklého plechu.
Jsou to takzvané romské paláce. Staví si je ty nejbohatší romské rodiny a je to pro ně absolutní ukázka prestiže a společenského postavení. Jde o nekonečný sousedský souboj o to, kdo ukáže větší bohatství. Platí tam totiž jasné nepsané pravidlo, že čím víc vrstev střechy, věžiček a blýskavých plechových ozdob dům má, tím je rodina váženější a majetnější. Často tyhle velké paláce zejí přes rok prázdnotou, protože majitelé pracují nebo podnikají v zahraničí a domů se vrací vlastně jen na svátky, svatby nebo oslavy, aby se tou okázalou nádherou mohli pochlubit ostatním. Je to slušný bizár, ale k rumunskému koloritu to zkrátka patří. Tím jsme naše rumunské vzpomínání pro tenhle večer uzavřeli a šli konečně pořádně spát do normální postele.
Den 8: Ranní pohoda, sluha Pakosta, horké bazény a cesta domů
Noc byla klidná a vyspali jsme se opravdu dobře. Náš ubytovatel byl velice vstřícný a svým chováním mi okamžitě připomněl sluhu Pakostu v podání Pavla Kříže z pohádky Korunní princ. Neustále se usmíval, zdvořile se ukláněl a při odchodu ze dveří dokonce uctivě couval. Dobře jsme se nasnídali z vlastních zásob a kolem desáté hodiny jsme opustili pokoj s jasným cílem. Šli jsme se znovu naložit do termálů.
Dohodli jsme se, že na cestu domů vyrazíme až navečer. Nebyl totiž vůbec žádný důvod spěchat. Venku panovalo letních třicet stupňů a samotná voda v bazénu měla ještě o pět stupňů víc, takže to byl ideální plán pro náš poslední odpočinkový den.
Během odpoledne jsme v lázních vyzkoušeli tradiční maďarské jídlo zvané Brassói. Je to poctivá místní specialita, směs malých kousků vepřového masa opečeného na sádle s česnekem, cibulí a paprikou, která se rovnou podává promíchaná s opečenými bramborami. K tomu jsme si přidali ještě typický místní vepřový guláš, který se tu podával také s bramborem. K doplnění energie po celodenním koupání to byla skvělá volba.
V pět hodin odpoledne jsme se definitivně rozloučili s bazény. Nasedli jsme do auta a až při samotném výjezdu z města jsme se zastavili v obchodě nakoupit jídlo na zpáteční cestu a pár drobností. Do cíle naší cesty zbývalo skoro pět set kilometrů, ale dálnice ubíhala velmi dobře a jelo se nám příjemně.
A tím vlastně celý náš výlet skončil. Původní plán byl přitom mnohem skromnější. Chtěli jsme dojet jen kousek za hranice do pohoří Apuseni na náhorní plošinu Padiș. Nakonec jsme ale moc rádi, že jsme se rozhodli jet dál. Měli jsme možnost poznat úplně jinou kulturu, vidět kus syrové země a zažít vysoké hory zblízka. V Rumunsku jsme byli poprvé a pevně doufáme, že to rozhodně nebylo naposledy. Celkem jsme najeli 2675 kilometrů.