Dvacet tři dní, devět zemí, jedna Toyota. Začátkem července jsme vyrazili z Pardubic na cestu napříč Balkánem až do Istanbulu přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Severní Makedonii, Albánii, Řecko a Turecko a zpátky přes Bulharsko do Rumunska. Zažili jsme hraniční kontroly, kde nám prohledali celé auto, zabavili nůž, vyhrožovali vězením, noclehy na pláži i u místních v horách, se kterými jsme si nerozuměli ani slovo, a jídlo za pár korun lepší než cokoliv doma. Naplánovaná trasa měřila přes 6500 km, nakonec jsme ji ale nedojeli celou, neboť v Bukurešti do nás na kruháči narazil motorkář a auto bylo dál nepojízdné. Celý průběh cesty, den po dni, najdete níže v deníku.
Skoro přesná mapa jak jedeme, bez vyobrazení menších zajížděk a míst na spaní: [ODKAZ NA MAPU](https://mapy.com/s/rapunafoto)
Deníček:
Den 1:
V 7:30 jsem vyjeli z Pardubic a v Litomyšli nabral Matěje. Následovala provozní zastávka v Tescu v Břeclavi kvůli nákupu jídla, pitné vody a ledu do chladicího boxu. Po dotankování plné nádrže se pokračovalo směrem na Slovensko.
Na Slovensku proběhla tradiční zastávka u vodního díla Čunovo a přejezd přes Gabčíkovo dolů do Maďarska.
Odpoledne jsme navštívili poloostrov Tihany u Balatonu, kde proběhlo koupání. Místo je charakteristické kostelem a všudypřítomnými levandulovými poli. Příjemným zjištěním bylo levné parkování a minimum turistů.
Večer jsme přejeli na druhou stranu Balatonu, kde se v kempu postavily stany. První den cesty tak proběhl zcela standardně a bez technických problémů.
Den 2:
Ráno jsme sbalili stany a vyrazili od Balatonu. Vzali jsme to přes maďarské vesnice a zastavili se u jednoho hezkého kostela. Následoval Moháč, kde jsme se chtěli podívat na místní monument, ale ten zrovna celý opravovali, takže jsme z něj neviděli vůbec nic.
Přejeli jsme chorvatské hranice a dorazili do vesnice Kopačevo, odkud jsme šli do přírodního parku Kopački Rit. Vstup do parku byl zadarmo a chodili jsme tam úplně sami. Další zastávka byla ve městě Vukovar, kde jsme se byli podívat na starou vodárenskou věž, která zůstala zničená po válce.
Pak přišel přejezd do Srbska přes malý hraniční přechod Bačka Palanka. Strážníci se tam asi nudili, takže nás úplně vyházeli z auta a kompletně nám ho rozebrali. Našli u nás dva naprosto stejné nože. Jeden z celníků si jeden z nich vyhlídl, vzali mě do takové temné místnosti a začali mi vyhrožovat vězením, jestli si ho nevezmou. Dopadlo to samozřejmě tak, že si nůž nechali a my mohli jet dál. Druhý nůž byl prý jako kempingové vybavení a na to se to nevztahuje.
Srbsko samotné byla hrozná jízda. Všude ve vesnicích se dalo jet 30km/h mimo obec se může jet 80km/h, ovšem cedule přikazovaly maximálně 60km/h, okolí bylo hodně špinavé a rozpadlé. Nakonec jsme ale dojeli do kempu Dunav. Tam to bylo naštěstí hezké a poměrně levné, postavili jsme stan, udělali večeři a šli spát.
Den 3:
Třetí den odstartoval prohlídkou Bělehradu. Město má sice i velmi nové a hezké části, ale okolí známých budov bylo naopak hodně špinavé. Ve městě jsme se navíc moc nezdrželi, hlavním cílem byly totiž pouze dvě konkrétní stavby, Rudo a Genex. První zastávkou tak byla právě věž Genex. Místo působilo hrozně. Špinavé, rozpadlé a celkově velmi nepříjemné prostředí, o které se zjevně dlouho nikdo nestaral. Poté se zaparkovalo v nedalekém obchodním centru a následovala obhlídka Paláce Srbska, který byl naopak pěkný a velmi dobře udržovaný. Architektonické okénko v Bělehradě se pak uzavřelo u trojice věžáků zvaných Rudo, což je čistá ukázka drsné socialistické a brutalistické architektury.
Pak už se najelo na srbskou dálnici a následoval dlouhý přejezd až na hranice se Severní Makedonií. V koloně před čarou jsme si postáli asi půl hodiny. Když došlo na předání pasů a zelené karty, historie ze včerejška se opakovala. Auto šlo hned na stranu. Následovalo kompletní vyházení všech věcí z auta. Zbývající nůž byl pro jistotu nahlášen rovnou předem. Tentokrát to ale nebyl žádný problém, celníci ho zhodnotili jako bezpečný a nechali to být. Z původně přísné prohlídky se nakonec vyklubala naprosto v pohodě situace, která skončila tím, že jsme se s celníky na rozloučenou normálně objali.
Hned za hranicí jsme najeli na dálnici, po které se pokračovalo rovnou do Skopje. Město celkově překvapilo, je moc hezké a zajímavostí je, že tam v běžném provozu jezdí červené patrové autobusy. Následovala zastávka v místní pekárně, kde se koupil tradiční burek.
Nocleh se ten den vyřešil velmi klidně. Podařilo se nám najít kempování přímo na zahradě u jednoho místního pána v horách. Je to malinké místo s kapacitou zhruba pro tři stany a jeden obytňák, ale zato je tam naprostý klid a ticho. Ideální závěr po celém dni na dálnici a hranicích.
Den 4:
Odjezd ze zahrady, kde jsme snídali s Němci a Poláky, proběhl podle plánu. Hned ranní dolévání motorového oleje si ale vybralo svou daň. Pod kapotou zůstalo nedopatřením otevřené víčko. Zjistilo se to až v hustém provozu v centru Skopje, kdy se do kabiny začal natahovat zápach výparů oleje. Po otevření kapoty byl motorový prostor nahozený olejem, což znamenalo nutnost všechno vyčistit. Víčko se utáhlo a jelo se dál.
Po vyřešení menšího problému s autem a zaparkování v obchodním centru Diamond Mall se vyrazilo rovnou na náměstí. To je plné bizarních soch v čele s Alexandrem Velikým. Uspořádání soch nám nedávalo příliš smysl, ale překvapivě tam bylo velmi čisto a místo působilo příjemně. Přesun do Starého bazaru připomněl atmosféru bosenského Mostaru, úzké staré uličky, kde se nachází spousta zlatnictví a obchodů se suvenýry. Druhá tvář hlavního města Makedonie přišla o kousek dál v tržnici, která připomínala polské trhy s oblečením a jídlem. Vládl tam extrémní chaos, špína a nepříjemný zápach. Poslední zastávka ve Skopje byla u historické věže Clock Tower.
Na doporučení našeho ubytovatele jsme se z města vydali na zhruba hodinovou zajížďku do národního parku Mavrovo, kde byl zajímavý zatopený kostel. Poté jsme se museli dostat do města Ohrid. Tím, že jsme se chtěli vyhnout rychlému přesunu po rychlostní silnici, zvolili jsme silnici 1202 údolím přes město Debar. Naneštěstí jsme omylem odbočili dříve a najednou jsme se ocitli na velmi strmé vyhlídkové trase do hor. Nový asfalt a ostré zatáčky silně připomínaly rumunský Transfagarašan. Příroda kolem byla sytě zelená, nacházely se v ní kamenné ohrady plné ovcí a připomínala spíše Irsko nebo Wales. Kvalitní svezení ale skončilo předčasně, silnice se najednou změnila v pouhý štěrk plný velkých děr vedoucí hustým lesem. Vtom jsme zjistili, že jedeme špatnou trasou, která sice vede do cíle, ale nechtělo se nám riskovat proražení olejové vany nebo poškození podvozku. Muselo se otočit a jet zpět, což nám nakonec vůbec nevadilo, protože výhledy byly dechberoucí.
Tranzit pokračoval již po správné silnici 1202 směrem na město Debar. Tento úsek vedl nádherným kaňonem přímo podél koryta čisté řeky. Původní plán dojet až do Ohridu se nakonec přehodnotil a odbočilo se na Strugu. Nocleh se vyřešil v malé vesnici Kališta v kempu Lake Side. V praxi šlo o obyčejnou zahradu u jedné paní, kemp byl ale naprosto prázdný. Stan se postavil rovnou na pláži u jezera, které svou atmosférou působilo jako moře. Usínalo se za zvuků místních písní a rozhovorů domorodců, které se táhly do velmi pozdních hodin.
Den 5:
Ráno se vyrazilo ze zahrady od paní Emilije. První nezbytnou zastávkou bylo město Struga, kde proběhlo levné dotankování benzínu. Litr stál 33 Kč, zatímco v Albánii stojí v průměru 44 Kč/l. Následoval přesun k albánským hranicím, kde si nás pro změnu opět vytáhli na detailnější kontrolu. Sloužil tam ale starší a velmi benevolentní celník. Sice jsme museli znovu kompletně všechno vyházet z auta ven, ale ve finále ho vlastně vůbec nezajímalo, co reálně vezeme. Zavazadla nijak do hloubky nezkoumal, celou situaci zbytečně nehrotil a po chvíli nás v klidu pustil dál do země.
Samotný tranzit Albánií směřoval přes město Elbasan s původním cílem zakotvit v kempu jménem Sunset. Kvůli chybnému zadání do mapy se nejdřív dojelo do kempu Sunshine, který ležel úplně jinde, všude byla spousta lidí a celkově nepůsobil zrovna přívětivě. Následovala tedy otočka a pokus o přejezd do původně plánovaného Sunsetu. Kvůli další chybě v navigaci jsme nakonec zaparkovali v úplně jiném kempu s názvem Plazi i Bardhe.
Příjezd do tohoto finálního kempu byl ovšem zkouškou odolnosti podvozku. Poslední úsek cesty vedl po extrémně kamenité, rozbité, vymleté a štěrkovité trase, která byla plná nerovností a nepříjemných stoupání. Průjezd tímhle úsekem mě bolel za auto.
Kemp Plazi i Bardhe to naštěstí plně vynahradil. Je tam krásné prostředí, fungují tam slušné, zcela nové sprchy a večer se dalo normálně najíst v místní restauraci. Koupání v moři má sice drobnou vadu na kráse v podobě kalnější vody, protože se jemný písek z pláže neustále víří a mísí, ale samotná pláž je udržovaná a naprosto čistá. Obrovským plusem je všudypřítomný klid. Je tu naprosté minimum lidí a člověk si tu připadá skoro sám. V okolí se nacházejí hezké kopce tvořené suchým jílem, na které máme v plánu zítra vystoupat.
Den 6:
Ráno jsme si přivstali a šli prozkoumat nádherné okolí kempu. Původním cílem bylo vylézt na nedaleký vyvýšený útes. Kvůli velmi nepřístupné cestě a hlavně poté, co jsme narazili na hada, jsme ale průzkum vzdali, otočili to a vrátili se k autu.
Následovalo sbalení stanu a krátký, zhruba půlhodinový přesun do dalšího kempu. Zbytek dne se nesl už jen v duchu čistého odpočinku, relaxu a plánování trasy na další dny.
Den 7:
Z kempu Sunset jsme ráno vyrazili bez problémů, tentokrát jsme navigaci trefili hned napoprvé. První provozní zastávka proběhla ve městě Kavajë, kde jsme nakoupili potraviny. Potom už se přejíždělo přímo do Beratu, „města tisíce oken“. Architektura i okna jsou tam fakt pěkné a město bylo celkově velmi čisté.
Vyšlápli jsme si to nahoru na místní zříceninu hradu a zašli do malého kláštera. Tam nás provázel neskutečně zmatený starší pán. Mluvil si pro sebe a albánsky, takže jsme toho moc nepochitili měl podivné tiky a choval se dost nepříjemně a podrážděně. I ostatní turisté, včetně jedné Francouzky, se kterou jsme se pote bavili, na to koukali a vůbec nechápali, co se děje. Alespoň jsme se pobavili.
Po sestupu zpátky do města jsme si rozměnili 20 eur na albánské leky, abychom měli aspoň nějakou lokální hotovost. K obědu jsme si dali rychlou řeckou kuchyni, brambůrky od značky Replay s příchutí oregána.
Odpoledne jsme vyrazili do kempu, který jsme si našli už v Beratu. Ležel u vody ve městě Çorovodë, což znamenalo dalších zhruba 60 kilometrů jízdy. Jeli jsme v klidu s tím, že další den budeme normálně pokračovat po silnici dál na jih. Až na místě jsme ale zjistili drobný logistický detail, silnice v tomhle městě kompletně končí a dál pokračuje jenom kamenitá cesta dělaná pro nějaké offroad auta. Takže zítra nás čekalo těch samých 60 kilometrů zpátky přes Berat, ovšem nelitovali jsme ani jednoho kilometru byla to nádherná panoramatická cesta vedoucí po horách s nádherným výhledem a řídilo se na ní velmi příjemně.
Zakempili jsme to v kempu Kalaja ve městě Çorovoda, za který si paní naúčtovala 1500 leků. Zbylých 400 z naší rozměněné dvacetieurovky padlo v místním obchodě, takže hotovost byla během pár hodin zase na nule. Vykoupali jsme se v divoké řece, na které se normálně jezdí rafty. Kemp mimochodem vlastní Italka, která neumí ani slovo anglicky, takže veškerá domluva ohledně ubytování probíhala čistě rukama nohama.
Když jsme se večer chystali stavět stan, přinesl nám majitel na uvítanou velkého panáka domácí rakije. Vzhledem k tomu, že jsme přes den pořádně nic nejedli, tak nás to celkem dostalo. Stan jsme pak ale naštěstí postavili rovně.
Den 8:
Osmý den začal snídaní a drobnou opravou, kdy se rozbitý displej telefonu musel provizorně zalepit izolepou. Pak se vyrazilo na cestu. Čekal nás ten zhruba dvouhodinový návrat ze včerejší "slepé ulice" zpátky do Beratu. V horských serpentinách nás trochu zdržela paní, která tam pásla obrovské stádo ovcí. Nedalo se nic dělat, muselo se jet krokem úplně s nimi, a jakmile se v tom davu zvířat udělala aspoň malá mezera, museli jsme tam rychle vjet a projet.
V Beratu proběhla rychlá zastávka na výměnu dalších peněz. Potom se pokračovalo dál k moři přes Llogarský průsmyk. Je to obrovská hora se strmým stoupáním a plně naložená Toyota už toho mělo dost. Celá cesta nahoru se musela jet vytočená na dvojku, protože jinak by to motor prostě neutáhl. Nahoře na vyhlídce to ale za tu námahu stálo. Byl tam nádherný výhled na moře pod námi. Cesta dolů byla nádherná, za každou zatáčkou se skrýval jiný pohled a zdálo se, jako bychom se vždy ocitli někde jinde.
Sjeli jsme k pobřeží a zakotvili v kempu s názvem ParkNight pod jednou z místních vesnic jménem Sanaj. Hned jak to šlo, jsme si dali první normální jídlo. U pána, který vařil v malém náklaďáku od Mercedesu, jsme si koupili burgery za tři eura.
Zbytek dne už byl jen o relaxu. Šli jsme se vykoupat, prošli se po mole a den jsme zakončili u místního lokálního piva Tirana a Peja. Večer před spaním proběhl ještě jeden důležitý logistický krok, konečně jsme si pevně zarezervovali hotel v Istanbulu s místem pro parkování, takže cíl je definitivně jasný.
Den 9:
Ráno začalo brzkým nenuceným budíčkem už v 5:40. Důvodem bylo focení ranního moře a okolní přírody, což stálo za to, výhledy byly nádherné. Následně jsme sbalili věci a vyrazili po trase směr Përmet přes město Gjirokastër. Kousek za kempem se nacházela známá turistická atrakce Syri i Kaltër, neboli Modré oko. Pocity z této zastávky byly spíše neutrální, bylo hezké to vidět, ale nemuseli bychom se tam příště vracet. Z přírodního úkazu, tůňky s čistou, temně modrou vyvěrající vodou, se stala přeplněná turistická atrakce. Všude byly davy lidí a celkový dojem byl takový nic neříkající.
Od Modrého oka jsme se přesunuli dál a projížděli přes Gjirokastër. Následující úsek trasy byl ale naprosto fantastický. Znovu šlo o nádhernou, panoramatickou silnici plnou stoupání a klesání s výhledy, které se neokoukají. Bylo to jedno z těch míst, kam by se člověk klidně vrátil jen kvůli samotnému řízení. A potvrzuje se nám pravidlo, v podstatě všechny cesty, kterými tu projíždíme, jsou neuvěřitelně hezké.
Ve městě Përmet proběhla provozní zastávka s dotankováním plné nádrže na místní čerpací stanici Kastrati. Z města jsme pak pokračovali výš do údolí, které bylo znovu vizuálně parádní, až jsme narazili na náš kemp jménem Camping Mulliri Benjes. Opět to byl ten typický „balkánský model“, malý příjemně vybavený kempíček s přijemným zázemím. Byli jsme tam dohromady asi jen se čtyřmi dalšími dodávkami a auty. Stany jsme si postavili dál od centra kempu, abychom měli co největší klid a byli blíže u řeky. I když v ní aktuálně nebylo moc vody a koryto působilo trochu vyschle, v sezóně to tu evidentně žije a jezdí se tu na raftech. Zbytek dne už se nesl čistě v relaxačním duchu, dali jsme si oběd přímo u majitele kempu, vykoupali se a jen odpočívali.
Den 10:
Desátý den začal rovnou akcí, snídani jsme totiž vynechali a zamířili rovnou k termálním pramenům Bënjë. Za dvě eura jsme auto odstavili na celodenním parkovišti a vydali se proti proudu řeky Lumi Gostivishtit. Cesta vedla přímo dnem parádního kaňonu, takže jsme se brodili vodou a ze všech stran nás obklopovaly obrovské skály. Samotné okolí pramenů už ale trochu ztrácí své surové kouzlo, všude se kope a staví se nová recepce. Evidentně z toho dělají velkou komerční turistickou atrakci. Byli jsme rádi, že jsme to stihli projít ještě zadarmo a v relativně původním stavu. Zhruba po dvou hodinách průzkumu jsme to tam zabalili a jeli dál.
Dalším bodem programu byl přejezd do Řecka přes hraniční přechod Tre Urat. Na albánské straně si nás zase vychutnali. Nejdřív jim spadl systém a nefungovala wifina, takže se poměrně dlouho jenom čekalo, než to zprovozní. Potom nás poslali s autem na zvedák a museli jsme vyházet a ukázat obsah kufrů. Nebylo to sice nijak agresivní, ale prohledali nás důkladně. Oproti tomu u Řeků to byla rychlovka ukázali jsme pasy, zelenou kartu a jeli dál. Hned za čárou nás navíc stylově přivítaly dvě želvy, které si to zrovna štrádovaly přes silnici.
Netrvalo dlouho a narazili jsme na Lidl, což byl po celé Albánii první skutečně normální a plně zásobený obchod. Konečně se dalo koupit klasické pečivo a pořádné zásoby pití. S plným autem jsme do navigace zadali Meteoru. Schválně jsme se ale vyhnuli dálnici a zvolili starou vyhlídkovou silnici přes hory. I přes chvilkový déšť to byla další fantastická panoramatická jízda. Všudypřítomné podivné smrky a borovice, do toho opuštěné, vysklené restaurace u cesty nám dost připomínaly spíš severskou krajinu nebo zapadákov někde v Americe. Jako zpestření cesty to fungovalo skvěle.
K večeru jsme dorazili přímo pod Meteoru, do oblasti městeček Kalabaka a Kastraki. Projeli jsme si tu hlavní vyhlídkovou trasu kolem známých klášterů postavených vysoko na skalách, udělali pár fotek a na noc jsme zaparkovali v kempu Vrachos. Byl to moc hezký a klidný kemp, kde se dalo parádně zrelaxovat. Vtipná tečka celého dne byla, že jsme si vůbec nevšimli přejezdu do jiného časového pásma, že je v Řecku o hodinu víc, nám reálně docvaklo až hned další ráno. Vtipné bylo také to, že se pokaždé snažíme být velmi toleratní a v kempech jsme potichu, ovšem včera jsme poprvé zkoušeli spát v autě a ne ve stanu. O půlnoci jsem se snažil otevřít okýnka, abychom mohli dýchat, pak ale nastal zvrat, ruka opřená o balík ruky se zklouzla a dopadla na klakson a myslím, že jsem nějaké kempaře vzbudil.
Den 11:
Včerejší zapomenutý posun času si ráno vybral svou daň. Původní plán vyrazit už v 7:30 padl, protože jsme se kvůli řeckému času vzbudili automaticky o hodinu déle a vyjeli až někdy po osmé. Zastavili jsme se v Lidlu na rychlou snídani a pak nás čekal čistý dálniční tranzit dlouhý zhruba 400 kilometrů. Cesta naštěstí utíkala příjemně a nic zvláštního se nedělo, jako příjemné zpestření jsme měli výhled na slavnou horu Olymp.
Dojeli jsme do města Kavala, kde proběhla další provozní zastávka v Lidlu, a rovnou jsme vymysleli, kde vlastně přespíme. Volba padla na kemp Alexandros. Vzhledem k rychlému dálničnímu tempu to byl celkově hodně svižný den, v kempu jsme parkovali už někdy kolem třetí odpoledne. Pak přišel asi nejlepší moment dne, zašli jsme si na místní gyros za tři eura. Byla to naprostá pecka a popravdě asi první skutečně dobré jídlo, co jsme za celou cestu měli.
Zbytek odpoledne jsme chtěli strávit v moři, ale bylo to spíš zklamání. Voda byla divně zelená, nepříjemně teplá a celkově z toho nebyl vůbec žádný hezký zážitek. Večer jsme si to ale vynahradili a zašli pro změnu na další řecký street food, tentokrát na špíz souvlaki v pita chlebu. Pak už se jen odpočívalo a ladil se plán na zítřek. Čeká nás přejezd do Turecka, tak snad to vyjde v pohodě a všechno proběhne v naprostém klidu.
Den 12:
Dvanáctý den začal brzkým budíčkem už v 6:20. Záměr byl jasný, vyrazit co nejdřív, abychom se vyhli dlouhým kolonám na hranicích. To se později ukázalo jako hodně dobrý tah. Hned po odjezdu z kempu jsme zastavili na benzínce. Obsluze jsem jasně hlásil „fifteen liters“, ale pán si to přebral po svém, když už tam teklo přes patnáct litrů, došlo mi, že slyšel „fifty“. Musel jsem zakročit a stojan ručně vypnout. Pán se pak omlouval, že opravdu rozuměl padesát. Sice jsme natankovali a zaplatili o něco víc, než jsme měli v plánu, ale vzali jsme to s úsměvem.
Vydali jsme se po dálnici směrem k hranicím. Cestou si nás ještě stáhla policie k namátkové kontrole, projeli doklady a v klidu nás pustili dál. Na řecké straně hranic jsme díky brzkému rannímu odjezdu čekali jen asi dvacet minut, než se vyřídily papíry. Pak už nás čekal jen hraniční most do Turecka, který hlídalo hned několik ozbrojených vojáků se samopaly.
Samotné turecké hranice nás naprosto ohromily. Je to obrovský, nádherný areál, který působí skoro jako samostatné město i s obchody. Při první kontrole jsme jen ukázali pasy, otevřeli kufr a jeli dál. Na dalším stanovišti nás ale poslali na důkladný rentgen. Museli jsme z auta vyházet úplně všechno, nezůstalo v něm vůbec nic, normálně bych ho mohl rovnou prodat jako prázdné. Věci jsme nechali venku na stole a za mnou přišel turecký celník. Nasedl do svého auta a řekl mi ať ho následuju a společně jsme přejeli přes celý areál do obří haly určené pro rentgenování kamionů. Moje auto se v tom obrovském třicetimetrovém prostoru úplně ztrácelo. Kvůli silné radiaci jsem musel jít ven. Celník z řídící místnosti zmáčkl tlačítko a za ohlušujícího pískání obří brána na kolejích auto skenovala. Když bylo hotovo, dojeli jsme zpátky k našim věcem a všechno zase naládovali dovnitř. Zapsali mi auto do nějaké databáze k mé osobě, takže bez něj už Turecko opustit nesmím, zkontrolovali zelenou kartu a byli jsme oficiálně v Turecku. Hned za čárou jsme natankovali plnou nádrž, protože benzín tu vyšel v přepočtu na krásných 29 korun za litr.
Pak ovšem začal docela boj o místo na spaní. První kemp byl plný a domluva tam drhla, protože nikdo neuměl anglicky. Ve druhém u moře po nás chtěli 50 eur, lidi tam působili dost divně a auto by muselo zůstat někde mimo kemp, tak jsme to rovnou otočili. Třetí pokus ale vyšel na jedničku. Zaparkovali jsme v kempu v kopcích uprostřed ničeho a bylo to naprosto skvělé rozhodnutí. Majitelé, pan Hassan se ženou, byli extrémně milí a i přes jazykovou bariéru šla komunikace naprosto hladce přes překladač v mobilu.
Večer se pak proměnil v neuvěřitelně příjemný zážitek. Nejdřív nás majitelé pozvali k sobě na grilovačku, takže jsme dostali skvělé maso a bagety. Později dorazili Francouzi, se kterými jsme si fajn popovídali a rovnou s nimi udělali menší výměnu, poslali nám peníze přes banku a my jim dali hotovost, aby měli jak zaplatit kemp. Za chvíli nás pan domácí svolal hláškou „Tea is ready“. K tradičnímu tureckému čaji nám připravili „piši“, dozlatova osmažené těsto sypané cukrem, což byla dost zajímavá a hodně dobrá chuťovka. Nakonec se nás u stolu sešlo dvanáct, od Čechů přes Francouze až po Turky. Navzájem jsme se bavili a překládali si, jak to šlo. Jako třešničku na dortu pak majitelé vytáhli tradiční turecký šestistrunný nástroj, začali hrát a zpívat lidové písničky. Byl to neskutečně autentický večer a perfektní zakončení celého dne.
Den 13:
Třináctý den začal loučením. S Hassanem a jeho manželkou jsme si udělali na památku společnou fotečku, poděkovali za skvělé přijetí a kolem jedenácté jsme vyrazili směr Istanbul. Původně to měla být pohodová cesta na dvě hodiny, ale nakonec nám trvala asi čtyři a na místo jsme dorazili až ve tři odpoledne. Doprava v Istanbulu je totiž celkem hustá, obrovské množství aut, spousta pruhů, všichni na sebe neustále troubí a předpisy se tu v podstatě neřeší. Naštěstí jsme tím propluli v pořádku, úspěšně jsme se ubytovali v hotelu a dostali hezký pokoj pěkně vysoko, v jedenáctém patře.
Hned potom jsme vyrazili do města. Ze stanice Zeytinburnu jsme naskočili na vlak Marmaray směr Sirkeci, přestoupili na metro a dojeli až na náměstí Taksim. Překvapilo nás, jak je to tam hezké a čisté, ale logicky tam byly všude hromady lidí. Z Taksimu jsme se vydali rušnou ulicí Istiklal, kde jezdí ty známé historické červené tramvaje, a pomalu jsme došli až ke Galatské věži. Cestou nás provázela spousta koček, které jsou tu prostě všude. Samotná Galatská věž je pěkná, bylo u ní sice plno, ale určitě stojí za to ji vidět.
Od věže jsme pokračovali rovnou na Galatský most, což je hodně zajímavé místo. Ve spodním patře fungují restaurace, hned vedle proplouvají velké lodě a nahoře přes zábradlí chytá ryby obrovské množství rybářů. Pak jsme si ještě vyšlápli k mešitě Süleymaniye (Süleymaniye Camii). Ta je sama o sobě krásná, ale ten hlavní zážitek je nádherný výhled, který nabízí. Máte odtud jako na dlani Galatskou věž, most a celou evropskou část města oddělenou vodou. Večer jsme zakončili poctivým tureckým kebabem, udělali pár nočních fotek z mostu s proplouvajícími loděmi a vyrazili zpátky na hotel.
Den 14:
Čtrnáctý den začal ryze prakticky. Hned ráno jsme si v umyvadle ručně přeprali prádlo a pověsili ho na balkon, kde do večera stihlo krásně uschnout. Kolem tři čtvrtě na deset jsme pak vyrazili znovu do víru města. Trasa byla podobná jako včera, vlakem Marmaray do stanice Sirkeci a odtud autobusem rovnou na rušné náměstí Taksim.
Z Taksimu jsme se přesunuli k historickým dominantám, Hagii Sofii a Modré mešitě. Tady se mi stala docela absurdní historka. Koupil jsem si u stánku tradiční sezamový preclík, takzvaný simit, za pár korun. Jak ho tak jím, najednou ke mně přijde naprosto cizí paní, preclík mi normálně vezme z ruky, udělá si s ním fotku a pak mi ho s klidem vrátí. Docela zvláštní zážitek. Následně jsme šli na prohlídku Modré mešity. Museli jsme projít kontrolou oblečení a zout si boty. Vnitřek s obrovskými koberci za to rozhodně stál. Je to vizuálně hodně působivé a zajímavé místo.
Další zastávkou byl obří Grand Bazaar. Je tam neuvěřitelný chaos a spousta lidí, ale má to svou atmosféru a vidět se to prostě musí. K obědu jsme si dali místní street food zvaný yarim, což je půlka chleba plněná masem, a pak jsme chvíli relaxovali u mešity Süleymaniye s už známým, ale pořád parádním výhledem na město. Cestou jsme prozkoumali i starověký Valensův akvadukt, masivní stavbu z dob Římské říše, která se táhne přímo přes centrum.
Odpoledne jsme pokračovali přes mešitu Fatih Camii až do historických čtvrtí Fener a Balat. Právě tady jsou k vidění ty známé úzké uličky s výrazně barevnými baráčky, kde jsme udělali pár fotek. Odtud jsme pak nasedli do autobusu a přejeli se podívat i do čtvrti na druhé straně. Prošli jsme se kolem jednoho z paláců a podívali se na slavný visutý most, který spojuje evropskou a asijskou část Istanbulu.
K večeru jsme se rozhodli pro menší gastronomický experiment. Zašli jsme do místního McDonald's, abychom porovnali tureckou nabídku s tou naší českou. Po krátké večerní procházce kolem hotelu jsme toho už měli poměrně dost. Když jsme se podívali na krokoměr, svítilo tam 43 200 kroků.
Den 15:
Abych ještě doplnil včerejšek, k jídlu jsme vyzkoušeli tradiční kokoreç. Jsou to grilovaná jehněčí střívka plněná dalšími vnitřnostmi, hodně okořeněná a nasekaná do bagety. Znělo to sice všelijak, ale reálně to nebylo vůbec špatné a chutnalo to překvapivě dobře.
Dnešní ráno jsme měli v plánu prozkoumat asijskou část Istanbulu. Nasedli jsme na vlak Marmaray, podjeli Bospor a hned o zastávku dál už jsme byli v Asii. Řekli jsme si ale, že by byla škoda ochudit se o jízdu lodí, takže jsme obratem nasedli na trajekt a přejeli zpátky do Evropy. Tam proběhla snídaně v Mekáči a pokus o návštěvu paláce Topkapı. Na místě jsme ale zjistili, že má v úterý zavřeno, takže z prohlídky nic nebylo.
Následně jsme se snažili dostat trajektem zpátky na asijskou stranu. Sedli jsme do jednoho, který nám poradil místní pán, a jeli. Trvalo to asi hodinu a půl, než nám došlo, že tenhle spoj jede podél evropského pobřeží až někam k Černému moři. Výhledy z lodi ale stály za to, všudypřítomné minarety, Galatská věž a město ze zcela jiné perspektivy. Navíc tam byl na rozdíl od toho extrémně chaotického, hlučného a troubícího Istanbulu obrovský klid. Slyšeli jsme jen vlny, byl to asi ten nejhezčí pohled na město vůbec.
Nezbývalo nám nic jiného než vystoupit, dostat se MHD zpět k vlaku Marmaray a přejet na asijskou stranu znovu podzemím. V Asii jsme dorazili do historické čtvrti Üsküdar. Tam jsme obhlédli staré domy a z pobřeží viděli slavnou Dívčí věž (Kız Kulesi) ležící na malém ostrůvku.
Odtud jsme se chtěli přesunout na rybí trhy do čtvrti Kadıköy. Podle google map jsme hledali autobus C116. Všechny linky byly doteď žluté, tahle byla modrá, což už nám přišlo divné, ale nějak jsme to neřešili. Místo normálního autobusu ale přijela dodávka, takzvaný dolmuş. Řidič jezdil s otevřenými dveřmi a my vůbec netušili, jak se v tomhle systému platí. Nakonec nám na telefonu vyklikal cenu a my pochopili místní zvyk, kdy nastoupíš domluvíš se s řidičem kam chceš odvést po jeho cestě, někam se posadíš a pošleš peníze přes lidi před sebou až k němu dopředu a on ti úplně stejnou cestou přes cestující pošle zpátky drobné. Velmi zajímavá zkušenost.
Samotná tržnice v Kadıköy nás ale trochu zklamala. Všude na internetu se píše, jak je asijská část jiná, ale kromě prodeje ryb to vypadalo dost podobně jako ty evropské. Ovšem vidět je to potřeba.
K večeru jsme vyrazili na nejvyšší bod ve městě, na kopec k obří mešitě Çamlıca Camii a nedaleké telekomunikační věži Çamlıca Kulesi. Je odtud naprosto nádherný výhled na celou asijskou i evropskou část města. Byl to naprosto skvělý závěr dne. Pak už jsme se jen vrátili vlakem na hotel, zabalili všechny věci a šli brzo spát, abychom byli připraveni na ranní odjezd z Istanbulu. Celkově byl návštěvu Istanbulu shrnul velmi kladně, byl to opravdu úchvatný zážitek a těším se až se do tohoto obrovského města plného koček a všudepřítomných stále se měnících vůní vrátím a budu dále prozkoumávat to na co nezbyl čas.
Den 16:
Budíček proběhl hodně brzy. Vstávali jsme už v pět ráno, rychle jsme pobalili a přesně v šest vyrazili na cestu. Záměr byl jasný, dostat se co nejdříve na hranice a vyhnout se kolonám.
Protože jsme dopředu nijak nestudovali, jak v Turecku funguje mýtný systém a placení dálnic, rozhodli jsme se jim rovnou vyhnout. V navigaci jsme zaškrtli „vyhnout se placeným úsekům“ a vyrazili. To se ale ukázalo jako poměrně dobrodružná volba. V Turecku, aspoň co jsme projeli evropskou část, tak to vypadá, že jediné skutečně hezké silnice jsou dálnice a hlavní tahy. Všechno ostatní je často jeden velký rozkopaný chaos.
Sjeli jsme z pěkné čtyřproudovky do místních vesniček a asfalt se najednou změnil v náhodně poskládané dlažební kostky. Po chvíli zmizely i ty. Všude byly obrovské výkopy, a nedalo se tam rozumně projet. Když už jsme si mysleli, že to nejhorší máme za sebou, cesta definitivně zmizela. Jeli jsme po rozkopané pláni mezi velkými balvany, kde zbyly jen vyjeté koleje v kamení. Z osobáku jsme tak museli na chvíli udělat offroad, ale Toyota to zvládla bez ztrát a projeli jsme.
Na hranice jsme dorazili zhruba v půl desáté. Nic dramatického se tam neodehrálo, jen jsme si postáli asi hodinu a půl. Ranní vstávání se každopádně vyplatilo, protože se za námi začala tvořit extrémní kolona, ve které bychom jinak strávili nesmyslně moc času. Zajímavostí ale byl samotný vjezd do Bulharska. S autem jsme museli projet takovou speciální průjezdní místností, která nám zvenku kompletně vydezinfikovala auto.
Po přejezdu hranic jsme začali řešit nocleh. Původně jsme chtěli do kempu, ale zjistili jsme naprosto nelogickou věc, kdy v místních kempech často nesmíte parkovat auto přímo u stanu. To pro nás bylo nepřijatelné, takže jsme kempy rovnou škrtli. Bulharsko je naštěstí k volnému kempování mnohem benevolentnější a policie to celkem toleruje.
Rozhodli jsme se proto přespat na divoko a zaparkovali jsme auto přímo u cesty hned vedle pláže. V noci přijeli ještě Češi v obytných vozech a jinak tam byl naprostý klid. Večer jsme se šli vykoupat, byla tam krásná černá pláž, čistý písek i voda. Stan jsme pro jistotu vůbec nestavěli. Spali jsme jen vepředu na sklopených sedačkách v autě, abychom mohli v případě jakéhokoliv problému okamžitě nastartovat a odjet. Noc ale nakonec proběhla v naprostém klidu a vyspali jsme se hezky.
Den 17:
Ráno jsme vyrazili od moře, kde jsme nocovali. Noc proběhla v naprostém klidu a na předních sklopených sedačkách jsme se vyspali překvapivě dobře. Ráno jsem ale zjistil, že mi z auta odpadla plastová krytka blinkru pod zpětným zrcátkem. Vzhledem k tomu, že moje Toyota Avensis je tu naprosto běžné auto, rozhodli jsme se zkusit sehnat náhradní díl na nedalekém vrakovišti. Na cestu jsme si od místních ještě koupili meloun. Původní plán navštívit kasino v rumunské Konstantě padl a radši jsme zamířili rovnou do vnitrozemí.
Cestou k městu Sliven nás ale čekalo jedno neplánované zdržení. Včera jsme po přejezdu bulharských hranic jeli po běžných silnicích a na navigaci měli nastaveno „vyhnout se placeným úsekům“. Modré cedule s upozorněním na mýto jsme ignorovali v domnění, že platí pouze pro dálnice. V Bulharsku je ovšem zpoplatněna i velká část běžných okresek.
Známku jsme si sice koupili hned dnes ráno, ale kousek před Slivenem si nás stáhla policejní hlídka s tabletem. Ukázali nám včerejší záznam z kamerového systému, jak jedeme bez známky, a dostali jsme pokutu 36 eur. Zaplatili jsme to rovnou na místě, dostali účtenku a mohli jet dál. Zpětně to bylo to nejlepší řešení, protože případné vymáhání k nám domů by se výrazně prodražilo.
Následovala zastávka na vrakovišti ve Slivenu. Vešel jsem do místnosti, kde seděli čtyři chlapi, a přes překladač jim vysvětlil, že potřebuji blinkr na Toyotu. Byli úplně v pohodě. Během tří minut mi přinesli zcela nový blinkr, za který chtěli 5 eur. Problém byl vyřešen a my mohli vyrazit k památníku Buzludža, což je masivní komunistická stavba na kopci, která vypadá jako obří betonové UFO. Místo jsme si prošli a vyfotili.
Následoval přesun po hřebenové silnici 5005. I přes varování, že jde o rozbitý úsek, to byla parádní sedmnáctikilometrová trasa. Dojeli jsme k památníku Šipka a poté udělali ještě krátkou zastávku v historickém skanzenu Etar, kde jsou k vidění staré domy a ukázky tradičních řemesel.
K večeru jsme dorazili na parkoviště přímo u vodopádu Kaya Bunar poblíž vesnice Hotnitsa. Dali jsme se do řeči s místní paní, která uměla trochu anglicky, a zjistili pár informací z okolí. Auto jsme zaparkovali přímo pod vodopádem a nocleh opět vyřešili spaním na předních sedačkách. Zítra ráno máme v plánu projít místní ekostezku. Vede přes staré dřevěné mosty nad vodopád, a i když jsou tam cedule na vlastní nebezpečí, výhledy za to určitě budou stát.
Den 18:
Dnešní ráno jsme odstartovali procházkou k vodopádu Kaya Bunar u vesnice Hotnica. Byla to fakt nádherná podívaná, čistá a jasně modrá voda protékala kaskádou několika vodopádů za sebou v hlubokém kaňonu. Procházelo se tam po takzvané Hotnišké ekostezce, což v praxi znamenalo cestu po starých, napůl shnilých a prolamujících se dřevěných lávkách. Místy to bylo celkem nepříjemné a museli jsme poškozené úseky obkračovat, ale celkový dojem to nezkazilo a nakonec to opravdu stálo za to.
Po návratu k autu jsme řešili, co dál. Původní plán byl prozkoumat nedaleké Veliko Tarnovo. Zastavili jsme se tam v Kauflandu pro snídani a přišli na cestovatelský hack, koupili jsme rovnou pětilitrový barel s vodou. Sice s ním člověk vypadá, jako když pije z "chug jugu" z Fortnite, ale je to celkem praktické. Máme jednu velkou lahev na pití i vaření a netvoříme zbytečný odpad. Samotné Veliko Tarnovo vypadalo jako hezké historické město plné památek, ale kvůli velkému vedru se nám do chození vůbec nechtělo. Nakonec jsme ho jen projeli autem s tím, že na takové prohlídky by to chtělo spíše večerní chládek.
Místo toho jsme se vydali dál na sever k městu Ruse a udělali si zastávku u Basarbovského kláštera. Jde o poslední stále fungující klášter v Bulharsku, který je vytesaný přímo do skály. Vstupné nás jako studenty vyšlo jen na euro a čtyřicet centů a rozhodně to byla zajímavá podívaná. Následně už stačilo jen koupit rumunskou dálniční známku, zaplatit dvoueurové mýto na slavném Mostě přátelství a přejet přes Dunaj z Bulharska do Rumunska.
Z hranic už jsme mířili rovnou do našeho dnešního cíle, kterým byl Camping Bucharest Belvedere kousek za Bukureští. Po příjezdu jsme si uvařili večeři a zbytek večera už se nesl jen v duchu odpočinku. Zítra máme v plánu alespoň okrajově prozkoumat Bukurešť, tak uvidíme, co město nabídne.
Den 19+ :
Ráno jsme vyjeli z kempu s plánem navštívit hrad Poenari, ke kterému vede oněch proslulých 1480 schodů. Ujeli jsme ale jen zhruba dva kilometry. Hned na prvním kruhovém objezdu do nás z vnitřního pruhu nečekaně najel motorkář a naboural přímo do přední levé části auta. Odnesl to blatník, kapota se ohnula a světlo po nárazu úplně vyskočilo ven. Auto se v tu chvíli bohužel stalo nepojízdným.
Na místo dorazila policie, nehodu vyšetřila a motorkáře jednoznačně označila za viníka. Je to vlastně obrovský paradox. Z předchozích dnů jsme měli za sebou průjezdy městy s naprosto agresivní a chaotickou dopravou, kde jsme neškrtli ani zrcátkem, a celá tahle situace se nám stane v místech, kde už provoz působil klidně a uspořádaně.
Po sepsání všech dokumentů se začal řešit odtah a nám pomalu docházelo, že tímhle momentem naše putování předčasně končí. Do původního plánu nám chyběly necelé dva tisíce kilometrů, z čehož by už ale velkou část tvořil čistě dálniční přesun domů. Hlavní cíl v podobě Istanbulu jsme naštěstí úspěšně zvládli. Zbytek rumunského plánu, legendární Transfagarašan, Transalpinu a místa spojená s Drákulou, si zkrátka musíme nechat na další samostatný výlet. Milované Toyotě ale patří obrovský respekt. Až doteď fungovala naprosto spolehlivě a zvládla i náročný terén bez jediného zaváhání. Až se vrátíme, dám ji zase do pořádku, aby byla připravená na další cesty a získávání zážitkú.
Následující dny padly čistě na řešení odtahu a nekonečné byrokracie. Na webu se proto objevila hláška o ztrátě signálu, na nějaké aktualizace jednoduše nebyla nálada ani myšlenky. Spoustu věcí se servisem a pojišťovnou jsme si museli obvolávat a zařizovat sami, protože asistenční služba nefungovala vždy úplně hladce. Nakonec nám ale zajistila ubytování v hotelu přímo v centru Bukurešti a auto nechala odstavit do nedalekého servisu.
Čekání na odtah jsme využili k průzkumu samotného hlavního města. Bukurešť nás velmi mile překvapila. Je to čisté, klidné město s nádhernou architekturou, o kterou se tu hezky starají, a rozhodně doporučujeme sem zajet. Dnes, tedy 21. den cesty, nám asistence na večer konečně potvrdila, že zítra 21.7. pro nás přijede odtahovka a vyrazíme domů. V úplně posledním zápisu pak celou naši cestu shrnu, přidám celkové poznatky a rozepíšu přesné náklady.
SHRNUTÍ: Dvacet tři dní, devět zemí, přes 4500 najetých kilometrů a jeden nepříjemný tukas v rumunské metropoli. Istanbul jsme pokořili, Balkán prověřil podvozek Toyoty na maximum a místa jako turecké hory nebo makedonské kaňony nám dali víc než jakýkoliv All Inclusive resort. Auto sice docestovalo na korbě odtahovky, ale zážitky, místní lidé a celková svoboda za to stály. Přesný finanční přehled toho, co tahle legrace stála, najdete v záložce Rozpočet.